Práce dětí
O perníkové chaloupce (klasiká pohádka jinak)
Žily, byly dvě děti. Jeníček a Mařenka. Bydlely se svým tatínkem a zlou macechou v domku blízko u lesa. Macecha neměla děti ráda a byla na ně zlá. Jednoho dne nařídila tatínkovi, ať je zavede do lesa a nechá je tam. Tatínek byl smutný, ale macechu poslechl. Vypravil se s dětmi na jahody, zavedl je hluboko do lesa. Děti si ani nevšimly, že jsou tam najednou samy. Chtěly se už vrátit domů, ale nevěděly kudy. Bloudily a bloudily, ale cestu z lesa stále nenašly. Najednou se před nimi objevila chaloupka, která byla celá z perníku. Z domku vyšla usměvavá stařenka. Když děti uviděla, pozvala je dál. Uvařila jim kakao a dala jim plnou mísu perníčků. Připravila jim postýlky. Děti byly unavené, tak si lehly a usnuly. Ráno babičce vyprávěly, jak se ztratily a o zlé maceše. Babička jim nabídla, že u ní můžou zůstat. Děti souhlasily. Se vším babičce pomáhaly a nejraději s pečením perníků. Každý večer jim za to vyprávěla pohádky na dobrou noc. Dětem se v chaloupce moc líbilo, ale začalo se jim stýskat po tatínkovi. "Pojďte se mnou na trh a třeba tam tatínka potkáte," řekla babička. Měla pravdu. Všichni měli ze setkání velkou radost. Děti vyprávěly tatínkovi, jak se měly v chaloupce dobře a poprosily babičku, jestli by tatínek nemohl bydlet s nimi. Babička ráda souhlasila, protože věděla, že by se tatínkova ruka hodila. Nikomu nebylo líto macechy, že zůstane doma sama, a vesele se vrátili do nového domova.
Tereza Jirsíková
První sníh (Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá)
Byl večer, venku se
ochladilo a začal padat sníh. Táta svítil baterkou do tmy a my
jsme se přes okno dívali na padající sněhové vločky. Když
táta posvítil na auto, všimli jsme si, jak je bílé. Byl konečně
první sníh. Mě a mojí sestřičku ten sníh hrozně lákal,
nejraději bychom už stavěly sněhuláky. Máma se oblékla, vzala
si hrnec a vyšla ven. Za chvilku byla zpátky, posbírala sníh z
auta a přinesla nám ho v hrnci domů a my jsme si mohly zkusit, jak
studí. Anetka se měla jít koupat, protože už byla skoro
vysvlečená. Dívala jsem se na ni a bylo by mi líto, kdybych ten
sníh na sestřičku nezkusila hodit. Nabrala jsem si trochu sněhu
do ruky a hodila ho po ní. Sníh jí přistál na zádech a ona se
lekla a zaječela: "Nelo!" Ona ale pak hodila sníh na mě.
Začaly jsme se koulovat v pokoji. Pak jsem sestře řekla: "Aňo,
hodíme na mámu sníh?" A ona na to řekla: "Jooo!" Nabraly
jsme si sníh a chtěly jsme jít do kuchyně a hodit ho na mámu.
Ale na podlaze bylo mokro z roztátého sněhu a jak jsme se chtěly
rozběhnout, podklouzly nám nohy a obě jsme udělaly MRSK! Máma se
nám smála, až se za břicho popadala, sebrala nám hrnec a polila
mě vodou z roztátého sněhu. Tak se potvrdilo přísloví: Kdo
jinému jámu kopá, sám do ní padá. Mámu jsme nenamočily,
natloukly jsme si a já jsem ještě musela vytírat.
Nela Čilipková
Pavel a lego
Byl jeden dům a v něm kluk Pavel. Měl hodně hraček, hlavně
lego, ze kterého si postavil celé lego město. Pokaždé, když
odešel z pokoje, hračky ožily. Jednou k Pavlovi přišli na
návštěvu jeho kamarádi Adam a Filip a hráli si spolu. Nejdříve
si hráli na schovávanou, potom s tanky, s armádou plastových
vojáčků a nakonec s legem. Když si začali hrát na babu, Adam
utíkal do Pavlova pokoje. Nevšiml si, že tam stojí lego město a
šlápl do něj. Město se rozbilo. Pavel byl smutný, ale řekl si,
že město zítra po škole postaví znovu. Adam a Filip odešli domů
a za chvíli byla noc. Pavel už musel jít spát. Ráno se nasnídal
a odešel do školy. Hned na to lego panáčci ožili a byli smutní,
že nemají své město. Nevěděli, že až Pavel přijde, tak
chce město opravit. Rozhodli se, postavit si své město znovu.
Protože byli malí a slabí, přivolali si na pomoc bagr, náklaďák
a lego vojáky z hradu nedaleko. Začali stavět, ale za nedlouho
přijely tanky, které chtěly dobýt toto území, aby si tady
postavily svou vlastní vojenskou základnu. V tom okamžiku hlavní
lego panáček král zavelel: "Do hradu!" Všichni běželi co
nejrychleji mohli. Otevřela se padací brána a už byli uvnitř.
Král přikázal: "Poplach, všichni na svá místa!" Z hradu
vyběhli vojáci a běželi k dělům. Mezitím tanky přijely k
hradu a hlavní z nich zvolal: "Vzdejte se, jinak zaútočíme!"
Král odpověděl: "Nikdy se nevzdáme!" A vojáci začali
střílet z děl. Tanky hned střílely také, ale ne dělové koule
ani náboje, ale používaly světelné paprsky. Střílely tak
dlouho, až jim došly baterky. Pak už nemohly útočit, ale ani
bránit se. Nakonec byly tanky zničené. Lego vojáčci jásali:
"Jupí, vítězství!" Za tanky ale naneštěstí ještě
dorazila velká armáda plastových vojáků. Na konci boje plastoví
vojáčci obsadili hrad a najednou zaslechli zvuk dveří. Domů
přicházela Pavlova máma s jeho mladší sestrou. Přišly nahoru a
boj se zastavil. Nikdo z bojovníků totiž nemohl před lidmi
ukázat, že se umí hýbat a mluvit. Otevřely se dveře pokoje a
Pavlova sestřička vběhla dovnitř. Chtěla si vzít svou panenku ,
ale nenašla ji. Zalíbili se jí nakonec, jako dobrá náhrada,
alespoň plastoví panáčci. Posbírala je do své růžové kabelky
a šla je vykoupat do vany. To byla pro ně ale pohroma. Za nějakou
chvíli přišel domů Pavel a hned spěchal do svého pokoje. Začal
opravovat lego město. A plastoví vojáčci? Ti zůstali ve vaně až
do večera. Když se šla máma koupat vyhodila je do koše. Druhý
den měl Pavel opravené celé lego město i hrad a lego panáčci
měli radost, že mají zpátky své město.
Jan Mikulec